Гљtek Z | Tarkova

Pach kůže, vlhkého betonu a spáleného střelného prachu. To byl Tarkov. Město, které kdysi kypělo životem, se proměnilo v betonový hřbitov, kde jedinou platnou měnou byly náboje a lidský život neměl cenu ani té nejlevnější plechovky tuňáka.

Zkontroloval svou modifikovanou M4. Zbraň byla čistá, bez jediného zrnka prachu. Věděl, že spolehlivost mechanických částí je to jediné, co stojí mezi ním a zubatou. Mechanik na základně byl sice tvrdý obchodník, ale jeho rady ohledně zbraňových modifikací byly k nezaplacení. „Durabilita nad šedesát procent, prázdná komora při manipulaci,“ opakoval si Alexej Mechanikova slova. Гљtek z Tarkova

Vykročil vpřed s vědomím, že tato křížová výprava za svobodou může skončit jediným přesně mířeným výstřelem neznámého střelce. Ale Alexej se nehodlal vzdát bez boje. Zkontroloval svou modifikovanou M4

Alexej si nasadil sluchátka, která zesilovala i ty nejtišší zvuky okolí. Slyšel křupnutí větvičky pod botou někde v dálce, šustění trávy a těžký dech. Pomalu vstal, pevně sevřel rukojeť své zbraně a vykročil do stínů. Útěk z Tarkova nebyl jen název hry, kterou hráli mocní v pozadí. Byla to každodenní brutální realita, kde vítězem nebyl ten nejbohatší, ale ten, kdo dokázal dokráčet k zelené dýmovnici označující bezpečný odchod. Mechanik na základně byl sice tvrdý obchodník, ale

Alexej seděl opřený o chladnou zeď v rozpadlých kolejích třístupňové ubytovny na Celním úřadě. Venku pomalu padal soumrak. V Tarkově se čas vlekl podivným způsobem – dvacet minut v bezpečí úkrytu uběhlo jako voda, ale pět minut uprostřed otevřeného prostranství pod palbou odstřelovačů se zdálo jako celá věčnost.